Život je boj

Klientům říkám, že nejdůležitější pojištění je pojištění invalidity. Abych i sebe ujistil, že mám pravdu, rozhodl jsem se nalézt lidi, kteří k tomu mají skutečně co říct. Dostal jsem se tak k osudu dívky, který otřásl i mou, jinak odolnou, psychikou.

Hledal jsem někoho, kdo bude ochotný podělit se o zkušenosti ze života v invalidním důchodu z pohledu finančního zatížení. Myslel jsem tím někoho, kdo se do invalidního důchodu dostal až v produktivním věku. Setkal jsem se ale s osobou jejíž osud je horší, než jaký dokáže napsat nejšílenější Hollywoodský režisér. I přes těžký osud, jsem v její zpovědi nenašel žádné známky sebelítosti a výčitek vůči druhým lidem. Neustále se svým životem statečně bojuje. Myslím, že si zaslouží maximální respekt nás všech.


Podělím se s Vámi o její osud bez jakékoliv cenzury, tak jak se mi s ním svěřila. Jedině tak se vcítíte do skutečných pocitů této dívky.


Naše dívka už od malička byla podle svých slov, ,,jiná". Nezapadala do kolektivu. Už ve školce psycholog pojal podezření na autismus. Nejenom, že se dětí stranila, oni ji pro její odlišnost celé dětství šikanovali. Ve školce, na základce i na střední. Kvůli šikaně vystřídala pět základních škol.


Mezitím pravidelně docházela s mamkou k psychiatrovi a psychologovi, ale ti nevěděli co s ní. Diagnostikovali jí sociální fobii. Už její babička z otcovy strany byla od mládí v invalidním důchodu, kvůli psychickým potížím. Psychicky ,,normální" ale nebyl ani její otec. ,,Otec na tom psychicky taky nebyl nejlépe ale sám si to nepřipouštěl...byl to psychopat, co tyranizoval rodinu ....mě nesnášel protože měl takové Hitlerovské názory a nesnášel lidi, co byli prostě ,,jiní" nebo zdravotně či psychicky znevýhodnění ....mámě diagnostikovali po 7 letech úporných bolestech zad Bechtěreva ...7 let jí měli doktoři za hypochondra, co to jen hraje !! Otec se k ní začal chovat hnusně....nadával jí i mě a znásilnil jí ...ona se ale bála odejít ....mě bil a řezal za každou  hloupost ( prostě si chtěl najít nějaký ten důvod)"

 

V jejích 18 letech máma odešla od rodiny. Ona nakonec utekla v 19 ke své známé. Zde pobyla pouhých 40 dní, protože u známé nebyl dostatek místa pro všechny. Známá ji alespoň zajistila bydlení v domě na půli cesty. ,, měla jsem strach neuměla jsem se o sebe absolutně postarat  ...nic jsem neuměla  a nevěděla"

 

V té době stále ještě studovala a musela vyžít ze 3700Kč, které ji posílala mamka jako alimenty. Z toho jen za nájem dávala 2500kč. Proto žádala o dávky v hmotné nouzi, které ji umožňovali vůbec přežívat.

 

Brigádu najít nemohla. ,, Prostě mě po hodince začali bolet tak neuvěřitelně záda, že jsem už prostě dál stát nemohla a musela si sednout ... takže jsem zjistila, že nemůžu absolutně dělat žádnou práci ve stoje nebo prostě na ,,nohou"".

 

Studovala obor umělecká bižuterie. Už během studií zkrachoval Jablonex a tím přišla o potenciálního zaměstnavatele. Na jazyky neměla buňky, s počítačem ji nikdo pořádně nenaučil. Nevěděla, co dál. Rozhodla se odjet studovat počítače v Praze. Tam bydlela na kolejích a žila zejména z dávek v hmotné nouzi. ,, Jedla jsem celý měsíc suché rohlíky a čínské polévky". Školu ale kvůli psychickým obtížím nedokončila.

 

Přesto studium v Praze přineslo i trochu štěstí do jejího života.
,, S chlapama jsem to měla těžké vždycky. Prostě mě nechtěli i přes to, že ošklivá nejsem ....zájem byl ale leda tak max. o sex, nic víc.... vždycky když jsem se zamilovala, nechtěl mě a stranil se mi ...někteří se  kvůli tomu i bavili s ostatními na můj účet ....chtěla jsem alespoň nějakou kamarádku či kamaráda, ale když už tak moc velké kamarádství to nebylo a za nějaké 3 měsíce se mi začali také vyhýbat ....byla jsem úplně sama ..měla jsem jen svojí kočku Mindu ..."

Právě v Praze si našla svého prvního kluka. I on byl ,jiný' a bylo mu pouhých 16 let. Z nedostatku financí se přistěhovala k jeho rodině do Plzeňského kraje.

 

Lékařům se podařilo identifikovat původ bolestí zad, kvůli kterým si nedokázala najít žádnou brigádu. Diagnóza zní Bechtěrevova nemoc (po mámě) a zvláštní rotace pánve. Navíc jí diagnostikovali astma, chronickou obstrukční plicní nemoc, úzkostně depresivní syndrom, paranoidní schizofrenii (po babičce) a smíšenou poruchu osobnosti. Teprve nyní jí byl přiznán invalidní důchod, na který měla nárok už od malička.

 

Přes to všechno žije v současnosti se svým přítelem, čerstvým zámečníkem, v pronájmu a stále hledá práci nebo brigádu. Žijí jen z jejího invalidního důchodu a úspor přítele, ale stále se nevzdávají.

 

A co chystá do budoucna?

,,Hlavně nespadnout do alkoholu či drog ,protože vím,že lidé s podobným osudem tak na 80 % skončí ... Já se jen snažím neskončit jako bezdomovec na ubytovně atd. Můj cíl je žít alespoň takovým životem, kde nebudu muset řešit existenční problémy a bude mi zbývat čas řešit normální věci jako třeba, co udělám příteli k obědu ..."

 

Co z toho všeho vyplývá? Pro finance téměř nic, protože proti takovému osudu Vám ani pojištění nepomůže. Ale nám to jasně říká: ,Važte si toho, co máte. Možná sem tam něco bolí, nebo máme jiné problémy. Ale jsou tací, kteří na tom jsou několikanásobně hůř, a přesto bojují!'

 

Přidat komentář



Anti-spam: Sestav puzzle
¨Finanční plán